Z dávné historie domu

Dům v Sokolské ulici č.p. 177/III nechal roku 1937 postavit pan J.Seidl (1895-1962), ředitel továrny na mašle a stuhy /či tak nějak/. Zřejmě v té době nebylo obvyklé používat vápenné omítky, případně vyšly příliš draho, protože, kam v domě klepneme, sype se ze zdi písek. Je také možné, že pana Seidla prostě stavitel oblafnul. (Nevíme zatím, co se s panem Seidlem, jeho rodinou a domem dělo během let válečných, ale dá se předpokládat, že podléhal odsunu stejně jako ostatní příslušníci českého národa v pohraničí. A protože na půdě či ve sklepě nalézáme dokumenty z let poválečných, kdy opět v domě rodina Seidlova žila, usuzujeme, že s Němci nekolaboroval a tím pádem se mohl vrátit domů.) Tak a tady jsem nalezla v dokumentech informace. Po nuceném odsunu z pohraničí žila rodina Seidlova v Praze. Netuším přesně kde, ale prošla jsem doklady a mezi nimi i kopie rodných listů pana a paní Seidlových, jejich rodičů i prarodičů. Všechny byli pořízeny v roce 1942 v měsících březen a listopad. Vzhledem k tomu, že v té době docházelo k deportacím Židů např. do ghetta v Lodži nebo ve Varšavě, napadlo mě, že nalezené kopie rodných listů mohly sloužit jako důkaz, že mezi předky Seidlových se Židé nevyskytují.

Dokument žádosti o důchod z roku 1949 nám napovídá, že pan Seidl již nebyl žádný mladík a zároveň nám nese informaci, že jako ředitel továrny na mašle a stuhy pobíral slušný plat ve výši více, než 200.000 Kč ročně jako malé přilepšení roční prémie něco málo přes 100.000Kč.

V druhé polovině 50.let žila zřejmě rodina Seidlova pohromadě, pan Seidl jako dědeček, jeho děti Jan, Petr a Slávek a vnoučata. Vnoučata byla zřejmě minimálně dvě. Dochovaly se totiž pravidelně odebírané ročníky Pionýrských novin z let 1956-1957(bohužel, ne kompletní) a zároveň několik čísel Mateřídoušky, jejího tehdejšího slovenského druha Zorničky a Ohníček. Z toho bychom mohli vyvodit, že 1 dítko bylo pionýrem a druhé navštěvovalo školku, případně se o ně starali prarodiče. Jak dlouho v domě žili, zatím netuším, je třeba podívat se do mimoňských análů, zda nenajdeme zmínku:-). To je pro tentokrát vše.

Během víkendu jsem se opět ponořila do truhly s poklady ve formě knih a malých upomínek na bývalé obyvatele domu. Zdá se, že pan a paní Seidlovi spolu žili od roku 1926, po svatbě někdy v červenci. Jeden z jejich synů, Jan se narodil v roce 1930. Z dopisů vyvozuji, že Seidlovi měli tři děti. Dva chlapce, Jana a Petra nar. 1945 a ještě syna Slávka, ale nejsem si jistá přesným jménem, Slávek může mít několik variant. Jan pracoval od května roku 1951 v Avii Mnichovo Hradiště a krátce na to přestoupil do Avie Letňany Praha. Petr se zřejmě odstěhoval do Doubravčan (Obec Doubravčany leží asi kilometr západním směrem od Zásmuk, v okrese Kolín. Nacházejí se v úzkém údolí, jež vyryl do rulových skal Vavřinecký potok. Doubravčany, vlastně Doubravičany, ves založená v doubravách, ukazuje stopy pravěkého osídlení podle nálezu na zahradě p.Votruby, kde byly nalezeny kulturní jámy), kde žil nebo žije se ženou Hanou a dětmi. / Tak a tady do toho mi hodila vidle sousedka, Petr prý již před 10 lety zemřel, byl svobodný, žil v Mimoni celý život. /Našla jsem několik dopisů, kde matce děkuje za poslané věci a omlouvá se, že nemůže přijet, protože mají mnoho práce. Zmiňuje se o žních. Jeden ze synů či vnuků dostudoval vysokou školu elektrotechnickou, máme v úschově jeho diplomovou práci.

Domnívám se, že paní Eugenie Seidlová, roz. 1929, maminka dcery Evženie sklářky a syna Mirka, která ještě žije v Mimoni je vdovou po Janovi a že Jan po otci, který zemřel po nemoci v roce 1962, zdědil dům a zůstal v Mimoni.