Únor

bylo nebylo ... je to pohádkový příběh:-).

Minulou středu jsem vstala tou špatnou nohou. Ani nevím, která to přesně je, mám v tom trochu zmatek, ale, co vím jistě,

nebyla to ta správná. Moje babi má pro takovéto vstávání ještě jeden, jadrnější výraz: prdelí napřed. Nic se mi nedařilo. Nemohla jsem najít to správné oblečení pro tento den, vlasy se proti mě vzbouřily a nechtěly se nechat učesat, líčení stálo za starou belu a navíc jsem si večer zapomněla připravit svačinu. Před domem jsem uklouzla a jen tak tak nešlápla do psího pozdravu. Začátek dne jako malovaný. Spěchám k metru kolem poštovní schránky. Dopisy! Trkne mě od pohledu, že jsem je večer nehodila. Vrátím se kousek, namířím dopisy do správného otvoru a jsou tam. Odcházím, ale tu ...koutkem oka zahlédnu ... na parapetu vitriny bývalého sklenářství leží balíček knih. Chtělo by se říct převázaný provázkem, ale někdo ho již přeříznul a dle délky dalo by se soudit, že knih bylo o něco víc. Dříve, někdy před mým příchodem. Na první pohled měl zaujaly. Rozhlédnu se opatrně kolem, zda někde nevykukuje skrytá kamera nebo podivný vtipálek, který mě přijde vyrušit z němého nadšení nad nálezem. Nic. Nikdo se nesměje ani ke mě neběží s holí. Vezmu do ruky první, druhou třetí a jsem nadšená. Jsou to pohádky, pohádky mého dětství, pohádky naprosto kouzelné a velmi zachovalé. S láskou jsem se jich ujala, adoptovala je a dala jim nový domov.(Ty cikánské jsem začala číst ještě ten večer.)

Všechny jsem je přenesla zpět domů. Tentokrát jsem vycházela opatrněji a neuklouzla ani nešlápla do psích radovánek. Jako by se najednou rozjasnila obloha. Něco mě hřálo uvnitř a posílala jsem potichu díky tomu, kdo knihy již nechtěl a nehodil je do popelnice. Tomu, kdo je poslal dál, aby udělaly radost. Kdyby ses náhodou, milý člověče, snad u mě našel a poznal, pak velice velice děkuji.

24.února LP 2010