Březen za kamna vlezem

Strašidlo....
Pokaždé,když se ráno podívám dozrcadla,trochu se vyděsím. Někdy víc, někdy míň. Včera
jsem se lekla,až jsem se posadila. Koukám za sebe a nikdo tam, mrknu se za dvere a taky nic.
Za závěsem u sprchy....nikdo.... Konečně mi to dojde, jsem to vážně, vážně já.
Smutné...ukrutné poznání. Až mě z toho rozbolel žaludek...A hlava....A žaludek;-)

 

Neříkej mi celou pravdu.... .
Celá pravda je mrzutá. A smutná .... A taky docela otrava .... .Kde je potom prostor pro člověka
tvůrčího? Kde je pak místo pro ty věci , které člověka napadají, když by chtěl danou pravdu šířit
dál? Dej mi prostě alespoň malou šanci, mezeru, pro mou vlastní pravdu do té tvé vloženou. A
pro pravdu mé kamarádky, která při rozebírání daného tematu taky určitě na něco přijde.
A jak se nám pak vesele vymýšlejí různé hypotézy, když někde vznikne otazník. Když máme
možnost pravdu přikrášlit, přimyslet a pak upravenou šířit dál. Tak málo radostí ze života a tuhle
bys mi upíral?;-).

 

Zubni radovánky.....
Předevčírem .... Raduji se z pozdějšího ranniho vstávání. Ráno vstávám totiž až v sedm. Jdu k zubaři.
Těším se. Ne na zubaře . Na to, že se vyspím do růžova . A budu milá a hodná a hezká, prostě zlatíčko.
(Utopie.) Včera ..... V pět ráno se podívám na budík a spokojeně se otočím na druhý bok, ještě dvě
hodiny. Později se probouzím s pocitem, že jsem vážně do růžova. Podívám se na budík a ....!
Ježíš...osm!'! Vyběhnu, umyju, učešu .. ..učešu ....učešu ...sakra .... Hergot...vyčistím zuby a učešu....učešu.

Jako zaseknutá deska. Neučešu . Obléknu, běžím, jedu, dýchám jako pejsek, běžím ,otvírám,
sedám a jsem tam. O 10 minut později. A doktor? Přikráčel 10 minut po mě, upravený, usměvavý: "
Pojďte dál." Taky taktní. Ani slovo o mém zběsilém výzoru. Vlasy vlaji v domnění, že ještě běžím, oči
divý pohled, tvář schvácená a strhaná.(Mimo jiné už i stářím ;-). A ouvej. Neví, jak mě nazvat.
Nepatrně zaváhá." A vy jste .. ...?" " Polednice? Bludička? Čarodějnice." Rozhodnu se v duchu a
nahlas říkám: "A já jsem .. . objednaná na půl devátou." Oooooo,to jsem to inteligentně vyřešila. Oči
se mi smály a nevzdávala jsem námahu udržet ústa jen s úsměvem. Chtělo se mi hrozně smát. Nad
umyvadlem viselo zrcadlo. Nebyla jsem jen čarodějnice, ale všechno dohromady, od každého kousek.
A proč? Ve vlasech se mi skvěl barevný list. Malý, ale přece a nad uchem kousek pavučiny. Vzhlížím
k Tobě, můj zubaři, a na celé kolo se zubím: " Vážně ještě chcete vědět, kdo jsem?"